Úraz mi dal obrovskou vnitřní vůli a chuť do života

  • 7 prosinec 2018
  • 0 odpovědí
  • 19 Zhlédnutí
Úraz mi dal obrovskou vnitřní vůli a chuť do života
Úroveň
Odznak +1
O Honzovi Tománkovi už vyšlo pár článků na našem blogu, tudíž ho netřeba znovu představovat. Z pohledu sportovních výsledků se jeho letošní rok hodně povedl. Možná je to nejen jeho intenzivní a poctivou přípravou, ale také tím, že sport pro něj není hlavně o medailích. Málokdo je připravený se např. na běžkách (v Honzově podání na sledgi) „trápit“ 90 km, a přitom si to umět užít :8. Takhle to má ale Honza Tománek.

Letos jsi obhájil v Jihoafrické republice titul mistra světa v sérii závodů 70.3 Ironman (tj. triatlon: 1,9 km plavání, 90 km handcycling, 21,1 km handbike). Parádní úspěch! Co bylo pro Tebe těžší – vyhrát titul loni nebo jej letos obhájit?

Myslím si, že obhájit bylo určitě těžší, a to hned z několika důvodů. Jednak byla letos větší konkurence a pak mi během leteckého transportu poškodili běžeckou formuli. To ovlivnilo nejen dny před závodem, kdy nebylo jisté, jestli se podaří ji opravit. Naštěstí se nakonec povedlo formuli alespoň pro závod uvést do provozuschopného stavu, ale po celou dobu jsem pak podvědomě očekával, že se může cokoli pokazit. Tomu, že vyhrávám, jsem uvěřil až v cílové rovince.

Sportování handicapovaných lidí je samo o sobě obdivuhodné. V tvém podání jsou to ale neuvěřitelné vzdálenosti, které jsi schopný překonat (Jizerská 50, Vasův běh – 90 km na běžkách, triatlon a jiné).
Je to pro Honzu Tománka stále o medailích? Co Tě žene dál?


Už dávno ne. Medaile jsou skvělá věc z pohledu sportovního marketingu, dávají vám určitou cenu, ale bez radosti a vnitřního prožitku je jakýkoli úspěch bezcenný. Nebudu říkat, že z letošních úspěchů nemám radost, to bych lhal. Přesto ten pocit volnosti, kdy jsem jen tak všedně ve stopě nebo na kole, ve vodě, na formuli, je pro mě daleko významnější a povznášející.

Co pro Tebe sport znamená dnes a na co se zaměřuješ?

Teď směřuji výhradně k triatlonu. Chci se pokusit vybojovat třetí titul světového šampiona v řadě v 70.3 Ironmanu a současně se pokusit nominovat na Letní paralympijské hry do Tokia 2020. Při těchto sportovních plánech muselo něco z kola ven, a tím je běžecké lyžování. Není to tak, že bych se běžek a laufařských klasik vzdával nadobro, určitě ne. Teď je ale na programu triatlon a trošku jiný model přípravy, než tomu bylo doposud. Věřím, že má volba je správná!

Když se řekne vítězství, co se Ti vybaví? Co znamená pro Tebe?

Pro mě to není ten moment v cíli, když jsem protnul pásku jako první. Naopak je to moment, který souvisí s tím, kdy mi není dobře, kdy se mi sportovně nebo osobně nedaří, něco mě trápí, a jsem-li za takovýchto okolností schopný se odrazit a jít dál, tak to je pro mě vítězství.

Jak jsi zmínil, ten letošní rok byl hodně nabitý, máš třeba spočítáno, kolik zemí jsi letos navštívil nebo kolikrát jsi letěl letadlem?

Takové statistiky si nevedu, nicméně letošek byl hodně pestrý a závodil jsem v několika zajímavých mimoevropských destinacích. Zmíním např. Kanadu, JAR a USA, kam jsem pochopitelně cestoval letadlem, a troufnu si odhadovat, že letos mám nalétáno okolo 40 000 km. Dá se říct, že jsem, ať už v rámci závodů samotných nebo přejezdů, navštívil asi 20 zemí.

Takže je letiště tvým druhým domovem? Přitom ty přesuny s takovou bagáží a ještě navíc na vozíku můžou být i dost náročné, ne? Zmínil jsi, že Ti třeba letos při cestě do JAR poškodili běžeckou formuli. Byla to výjimečná příhoda nebo máš podobných víc?


Já sám zvládám letecké přesuny poměrně dobře, a to i s ohledem na vlastní handicap. Horší je to ale s tou bagáží. Přeprava handbiku a běžecké formule v přepravních boxech je skutečně velmi náročná, a není to jen o letecké dopravě, protože je potřeba řešit i půjčení adekvátně velkého vozu atd. Průběh většiny cest nebyl letos idylický. Často a do poslední chvíle se na letištích řešila přeprava mých nadrozměrných zavazadel, tedy sportovního materiálu. Vždy je dopředu nahlásím a jejich přepravu mám potvrzenou, přesto jsou s tím často problémy. Riziko poškození materiálů přímo úměrně stoupá s počtem letů za sezónu a letos to odskákala běžecká formule. Bohužel to není výjimečná situace a v minulosti jsem řešil dokonce poškození vlastního vozíčku, což již nezasahuje jen do sportu.

Je možné říct, že jsou země, kde je to pro vozíčkáře hodně „friendly“? A naopak jsou země, kde víš, že to může být s pohybem na vozíku trochu víc dobrodružné?

Obecně lze říci, že západní Evropa, Amerika, Kanada jsou friendly z pohledu bezbariérovosti, ale pak jde také o komunikaci a všeobecnou ochotu nabídnout pomoc. Např. v balkánských zemích je to z pohledu bezbariérovosti tragédie, ale zájem a pomoc okolí jsou obdivuhodné, takže nakonec cestovat na Balkán není takový problém. Důležitá je taky možnost půjčit si větší auto s automatickou převodovkou v půjčovně, což pro mě není žádný výstřelek, ale možnost být nezávislý na okolí. V Americe a Kanadě nejsou výjimkou i vozy s ručním řízením, oproti tomu zbytek světa je trošku pozadu. Absence možnosti zapůjčení velkého vozu s automatickou převodovkou je z mého pohledu klíčová.

Vášnivým sportovcem jsi byl od dětství. Po nehodě v roce 2002, kdy Tě srazil nepozorný řidič a zůstal jsi na vozíku, ses vrhnul na vrcholový sport, a to hned v několika disciplínách. Dá se říct, že Ti úraz v něčem pomohl?

Myslím si, že úraz mi víc dal, než vzal. Samozřejmě mi vzal možnost chůze a běhu. Na straně druhé si myslím, že jsem získal nebo spíš objevil obrovskou vnitřní vůli a chuť do života.

Dá se srovnat pocit z jízdy na handbiku s jízdou na kole? Je jasné, že handbike se chová jinak než klasické kolo, ale je tam něco podobného, nebo to je úplně jiná záležitost?

Ponechme technické parametry stranou a soustřeďme se na prožitek z jízdy. Ten je minimálně stejný. Handcycling je krásná dřina, během které je pocit oběhového vytížení totožný nebo dokonce i vyšší než u běžné cyklistiky. Vnímání rychlosti, větru ve vlasech, bolesti nebo slastného a osvobozujícího pocitu při zdolání kopce je stejné. Možná je ten prožitek ještě silnější, když vezmeme v potaz pohybové omezení vyvolané handicapem.

Musíš při svém vrcholovém vytížení nějak speciálně řešit jídelníček? Blíží se Vánoce, potkávání se s přáteli nad skleničkou dobrého pití a jídla…

Samozřejmě ano, nicméně už nemám pocit, že bych se nějak musel hlídat nebo kontrolovat. Nemám problém s tím, když někdy zhřeším, ale dávám si velký pozor na to, aby se to nestalo pravidlem.

Kde a jak máš v plánu strávit konec roku? Stihneš s přáteli i své oblíbené Jizerky – chatu Pešákovnu?

Podle mě nezáleží tolik na místě, ale na tom, s kým svátky strávíme. V mém případě chci na svátky být s přítelkyní, rodinou. Tradičně nejspíš nikam cestovat nebudeme a jak jsem již nastínil výše, tak Jizerky letos asi neklapnou.

Kde je vůle, je i cesta. Nějaké další nové motto Honzy Tománka.

Asi bych nepoužil přímo termín motto, pro mě to představuje vnitřní uvědomění a přístup k životu.
Pokud si stanovím cíl, a pro jeho uskutečnění opravdu začnu něco dělat, tak to považuji za jedinou možnou a správnou cestu. Myslím si, že každý problém je tak velký, jak velký ho cítíme. Což podle mě platí také bez výjimky.

Žádná odpověď

Zatím nikdo neodpověděl, buďte první!

Odpovědět