Život na vozíku očima vrcholového sportovce Honzy Tománka

Patnáctiletého Honzu, který se vracel z fotbalového tréninku, srazil nepozorný řidič. Od té doby ho všude doprovází invalidní vozík, který ale velmi často vymění za běžeckou formuli, handbike nebo sledge - to, když se postaví na start běžkařských závodů.

S těžkou situací a zdravotním handicapem se Honza vyrovnal po svém a dnes patří k nejúspěšnějším multi-sportovním talentům vrcholového parasportu. Svými výkony inspiruje své okolí, což je pro něj mnohdy daleko cennější než vítězství nad soupeři.

Dnes si ale budeme povídat s dvojnásobným mistrem světa v 70.3 Ironmanu o tom, jak se žije u nás i jinde ve světě člověku na vozíku.

Honzo, invalidní vozík je tvým každodenním parťákem už 18 let. Bylo ti 15, když ses na něj poprvé posadil. Jak dlouho ti trvalo, než jsi zvládnul takové ty běžné úkony denní potřeby a byl jsi schopný si s většinou věcí poradit sám?

Zvládnutí běžných úkonů denní potřeby trvalo okolo 2–3 měsíců, ale je nutné zmínit, že člověk se v podstatě učí neustále. Úraz jsem měl v 15 letech, takže jsem extra neřešil soběstačnost, resp. mobilitu mimo domov. Když jsem začal řídit, musel jsem se naučit složit vozík do auta. Podobně to bylo i se sportem, protože jsem nerad závislý na pomoci druhých, ale každá nová činnost potřebuje chvíli nácviku k absolutní samostatnosti.

Za svůj dosavadní život jsi hlavně díky sportu procestoval řadu zemí světa. Jak jsme na tom jako ČR ve vztahu k vozíčkářům?

Já bych v první řadě rozdělil architektonické a psychosociální bariéry. Co se týká bezbariérových přístupů, tak na tom nejsme vyloženě špatně, ale ve srovnání se západní Evropou máme pořád co dohánět. Například Itálie nebo Španělsko jsou na tom z pohledu přístupnosti o trošku hůř, ale otevřenost a sounáležitost lidí okolo to dokonale vykompenzuje. Češi jsou bohužel takoví, že nevidí nalevo, napravo. Ale i to se postupně mění a jsme otevřenější. Stále jsme ale specialisté na blokování parkovacích míst pro handicapované. Velmi často se setkávám s tím, že se mezi dvě zaparkovaná auta na vyhrazených místech pro vozíčkáře nacpe ještě jedno a zablokuje tak vstup do obou vozů.

 

Jakou zemi bys označil za top v tom, jak myslí na vozíčkáře, a kde naopak jsi musel řešit řadu zapeklitých situací?

Asi jako za absolutně přístupnou zemi bych považoval Spojené státy americké. Bezbariérové přístupy i otevřenost veřejnosti jsou jakýmsi životním standardem. Balkán nebo Blízký východ zase na potřeby vozíčkářů tolik nemyslí, ale v podstatě všude na světě vnímám posun k lepšímu, ale asi to chce ještě nějaký čas. Já mám takovou povahu, že se nerad smiřuji s tím, že něco nejde. Např. jsem byl pravděpodobně prvním vozíčkářem na vrcholu CN Tower v Torontu, protože Kanaďany nenapadne, že je možné i s vozíkem překonat nějaké to schodiště. Tady mě od famózního výhledu dělilo asi 20 schodů, a tak jsem oslovil kolemjdoucí sportovně vyhlížející skupinu lidí a bylo po problému.🙂

Je jasné, že hlavním kritériem při vybírání ubytování v zahraničí je bezbariérovost. Jaké je nabídka, máš z čeho vybírat nebo jsou země, kde to je hodně okrajová záležitost?

V první řadě je potřeba definovat, co je vlastně bezbariérové ubytování? Ano, jsem na vozíku, ale můj handicap není natolik závažný, abych potřeboval speciální vybavení. Spokojím se s dveřmi a vstupy v minimální šířce 70 cm, bez schodů a s výtahem. Samozřejmě přizpůsobené sprchové kouty se sedačkou jsou příjemné, ale pokud jde o tzv. víkendovku, zvládnu to i bez nich a sednu si na zem klasického sprchového koutu. Z mého pohledu je ideální buď otevřený sprchový kout se sedačkou nebo vana, ale ta zpravidla nevyhovuje všem lidem na vozíku. Oproti tomu kvadruplegik bude mít nároky na bezbariérovost podstatně vyšší než já, bude potřebovat více prostoru, madla atd. Ve větších městech či turisticky zajímavých destinacích není problémem vhodné ubytování najít. Cestování s handicapem je ale jednoznačně finančně nákladnější.

Věnuješ se celé řadě sportů, ať už na vrcholové či rekreační úrovni. Pokud jde třeba o bazény u nás, dá se říct, že je většina z nich pro vozíčkáře uzpůsobena?

Opět záleží na závažnosti handicapu. Mně stačí, když se do bazénu dostanu bez schodů a ani zvlášť nevyžaduji bezbariérové či separované toalety a šatny, které jsou vyhrazeny jen pro handicapované. Obecně si myslím, že většina bazénů tyto základní kritéria již splňuje, ale třeba bazénové zvedáky pro více postižené často chybí.

 

Co ty a domácí práce? Jak moc se zapojuješ a jakých jsi ušetřenJ, ať už proto, že je nemáš v oblibě nebo by Ti při jejich vykonávání bránil vozík?

Vytírat podlahu je složitější, ale jinak mě vozík extra nelimituje. Také nechci chodit s košem, protože pokládat si pytel s odpadky na klín není zrovna příjemné. Proti tomu vaření mi naopak problém vůbec nedělá. Na nákup taky jezdím, a když potřebuji něco podat, řeknu si o pomoc buď kolemjdoucím nebo si dojdu pro prodavačku. Baví mě nakupování v zahraničí, protože je to jakýmsi okénkem k dalšímu poznání jiné kultury.

Když se řekne bezbariérový byt či dům, tak si představíme většinou široké dveře, žádné prahy, ale máte doma třeba uzpůsobený i nábytek?

Doma to extra přizpůsobené nemám. Dveře se pohybují mezi 70–80 cm. Prahy tedy nemáme, ale žádná madla nebo uzpůsobený nábytek u nás také nenajdete. Pro mě je důležitý hlavně prostor na manipulaci s vozíkem. Horní skříňky sice máme, ale využívají se spíše na trvalé uskladnění, což k denní potřebě nepotřebuji.

Používáš nějaké vychytávky, které Ti umožňují vykompenzovat ten handicap, že třeba nedosáhneš všude apod.?

Přítelkyni! 😄

Jsou nějaké věci, které Ti obecně vadí na chování některých lidí ve vztahu k vozíčkářům?

Nelíbí se mi, když lidem s handicapem někdo automaticky tyká, a to i v rámci komunikace mezi handicapovanými. Myslím si, že základní pravidla slušnosti jsou na místě. Nabídka pomoci by měla být samozřejmostí, ale ještě vetší samozřejmostí by mělo být respektování vůle handicapovaného člověka, aby to skutečně neskončilo u bezhlavého tahání vozíčkáře z auta nebo převádění slepého přes ulici atp. Při delší komunikaci je samozřejmě příjemnější, když si s druhou stranou díváte do očí, ale při letmé komunikaci to určitě nepovažuji za nutnost.

Pokud máte na Honzu nějaký dotaz, tak sem s ním.🙂

 

1 Like